Velký otazník a malý vykřičník

23. února 2010 v 16:33 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Miluji strach, ale nesnáším, když se bojím.
Snažím se jít, jen za tím, za čím si stojím.
Už nemám sílu bojovat, ale pořád žiju.
Vidím před sebou tmu, já už prostě nemám sílu...

Nevím, jak dál, jsem zmatená.
Ani nevím, co mě tolik žere, vždyť o nic nejde...Ale radši to budu dusit v sobě, než abych se někomu svěřila. Taková já jsem, klidně bych se tím i udusila, jen abych nic NIKDY nemusela říkat lidem kolem.


Dolehla na mě z ničeho nic asi deprese či jak tomu vy smrtelníci říkáte a nejvíc mě na tom štve, že to píšu na blog, který čtou minimálně 3 lidi, které znám i když jsem říkala, že o něm nikomu neřeknu a i když je znám jen virtuálně, tak mi to vadí.
Skládám si tu nějakou nesmyslnou básničku, o čem vlastně je?? Nevím, přísahám, opravdu to nevím...Zítra si budu pokládat otázku: " Co jsem to psala na ten blog za pitomost?" a v tom horším případě tenhle článek i smažu.
Zdá se mi, že jsem schizofrenik. Kdyby teď někdo ke mně přišel, začnu se chovat zase normálně, zase tak, jako kdyby mi teď vůbec nebylo tak... tak... divně,nepochopitelně.
Co to se mnou kruci je?? Tohle nejsem ! A proč je mi vlastně tak divně?
Na každýho člověka to asi někdy dolehne, ale nikdy to na mě nedolehlo tak, abych musela psát nesmysly. Nemám slov, jdu se zahrabat hluboko do země a zamyslet se nad sebou. Potom přijdu se vzytečnou hlavou a budu dělat, jako by se nic nestalo...Ale ono se doopravdy nic nestalo, jen mi asi začal vypovídat mozek službu, teda pokud nějaký mozek vůbec ještě mám.

Západ slunce je tak obyčejná věc a přitom tak krásná, nikdy mě neomrzí se na to dívat či to dokonce fotit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.