Každý má chyby...

16. ledna 2013 v 18:54 | Beornottobe | 
Mám několik vskutku otřesných zjištění o sobě. O některých vím už déle, ale teď se začala projevovat nějak více často, což se mi nelíbí. Článek jsem začala psát, ještě než jsem si přečetla, jaké je téma týdne ("Není růže bez trní), ale rozhodla jsem se toho tématu využít a pojmout ho tak, že není člověk, co by neměl chyby a tady 10 mých největších (nebo nejčastějších?) chyb.

1)jsem žárlivá. A to dost. Neskutečně. NECHCI být! Ubíjí mě to. A nejvíc mě štve, jak mě to štve a stejně s tím nedokážu nic udělat. Jedna má část má neustále potřebu všechno řešit a žárlit a být strašně výbušná z toho, kdežto má druhá část mi říká, ať se na to všechno vykašlu, potlačím to a neřeším to. A tak se mi neustále střídají nálady, protože každou chvíli se dere na povrch jiná strana mé osobnosti a já jsem víc zmatenější, než kdy dřív. Nikdy jsem necítila potřebu někoho hlídat, ptát se ho, kde byl, řešit s kym byl, ale teď se na mne řítí vodopád pocitů, které říkají, že tohle všechno MUSÍM vědět, jinak nebudu mít klid. Brzo mne ten vodopád stáhne pod hladinu...

2)nedokážu vymazat člověka ze svého života bez toho, aniž by to chtěl i ten dotyčný. Nikdy jsem neměla problém přestat se s někym bavit, když už jsme si nesedli, pohádali se nebo se prostě každý vydal jinou cestou. Ale v momentě, kdy se s někým pohádáte, řeknete si, že teď už se spolu ASI bavit nebudete, možná to i obrečíte a nevíte o tom člověku nějaký čas, vás nenapadne, že se ten člověk vrátí. Najednou. Bez varování. A i když vy nechcete, aby se vrátil, protože jste si začali zvykat, že už ve vašem životě nebude, tak ho nedokážete odříznout. Protože on přináší zpátky vzpomínky...A možná doufáte, že nějaké chvíle budou stejné, jako dřív. Ale nikdy nic nebude jako dřív. Nikdy.
Ale stejně nedokážu říct někomu, že už ho nikdy nechci vidět. Nemám na to povahu. Občas mě to štve, ale co nadělám. Můžu jen doufat, že po odpuštění se nedočkám pouze zklamání a dalšího zabodnutí kudly do zad...
3)čím víc si říkám, že jsem v pohodě a že nic nebudu řešit, tim víc se cítím prázdná a na dně. Chvílemi mám neskutečně dobrou náladu. Bezdůvodně. Najednou miluju život a říkám si, jak je krásný. Ale jakmile tenhle pocit trvá déle, než pár hodin, tak se na povrch snaží prodrat ten druhý pocit...ten častý pocit pesimismu, beznaděje a snahy najít smysl života, i když víte, že neexistuje. Ten pocit, kdy víte, že všechno, co děláte je naprosto absurdní a k ničemu. Ten pocit, kdy se nedá dělat nic jinýho, než se ho snažit zbavit, protože jinak zase budete brečet a to si nesmíte dovolit, protože by to někdo mohl vidět a pak by vaše maska představující silného člověka, který všechno zvládá, zmizela a lidi by mohli začít vidět i tu slabou, zranitelnou stránku...
O to víc si cením těch chvil, kdy mám upřímnou radost, protože tuhle svou pesimistickou stránku NESNÁŠIM.
4)samotu vyhledávám mnohem víc, než je zdravé. Jako malá jsem ani tolik samotář nebyla. Měla jsem kamarádku a společně s jejím bratrem a jeho kamarády jsme byli venku snad každý den. Když nebyla k dispozici ona, měla jsem ještě jednoho kamaráda. A pak jsem se taky občas nacpala k bráchovi a jeho kamarádům. Zkrátka nikdy jsem se necítila sama a o kamarády nouze nebyla, protože to byla ještě ta doba, kdy děti nesedí u počítačů, ale hrají si venku. Zvrat nastal někdy na nižším gymnáziu, kde jsem si začala uvědomovat, že nejsem jako ostatní, kteří v té době začínali chlastat, kouřit a bůhví, co všechno. A já trávila radši čas se psem, než s lidmi mého věku. Pár kamarádek jsem měla, to jo, a chodila jsem i ven s nimi, ale nebylo to tak časté. No a teď, na střední, se lidem snažím stranit, jak jen to jde. Ven chodím zásadně sama. Vadí mi i když na louce potkám lidi, protože mi pak chybí ten pocit samoty...POTŘEBUJI být sama. A nechápu proč.
5)nepřežila bych den bez hudby. Je to závislost. Když neposlouchám písničky pár hodin denně, začnu mít absťák. Ráno vstanu, dám si sluchátka na uši, jdu do školy, kde se musím obejít bez hudby, přijdu domů, zapnu písničky, jdu ven se psem - beru sluchátka, přijdu domů z venku - zapnu pc a pustím na něm písničky. Dokonce i když jdu spát, tak potřebuju si v posteli pustit alespoň 3 písničky...Občas kvůli tomu, že se zaposlouchám, usnu až třeba v 1 a pak jsem ve škole nevyspalá. A jednou se mi taky podařilo se sluchátky na uších usnout...ráno jsem se jen divila, co to tam hraje! :D
6)když jsem s pejskaři, tak tolik nevnímám tu svojí introvertní část, která se chce lidem stranit, ale stejně, i když bych moc chtěla, tak se nedokážu zapojit do konverzace. Někdy bych vážně chtěla být spontánní a upovídaná, aby si o mně ostatní nemysleli, že si s nima nechci povídat. Já chci, moc chci, jen na to nemám odvahu a nevím, co říkat.
(Samozřejmě v některých situacích s jinými lidmi vážně ani nechci, ale s těma pejskařema CHCI a nejde to :D)
7)někdy jsou moje reakce přehnané a sobecké. A pak mě to štve. Třeba, když se mě jen máma na něco ptá a já, protože nemám náladu, tak jsem na ní hnusná. Nebo, když jí řeknu, že uvařila jídlo, který mi nechutná. To je ale sakra moje chyba a ne její! Strašně mě to pak mrzí, když jsem na někoho taková, jen kvůli tomu, že mám kvůli něčemu takovou náladu, jakou mám. Nebo když necítím potřebu být ve společnosti a někdo se mnou chce komunikovat, tak jsem také protivná. Přála bych mi, aby ten dotyčnej, s kym jsem nechtěla komunikovat, taky pak nekomunikoval se mnou, až budu chtít já, protože je to ode mě neskutečně PROTIVNÝ!!
Také dost špatně snáším, když má někdo jiný názor a sobecky se mu snažím vnutit ten svůj... nebo radši mlčím, ale stejně v hlavě si myslím, že ten názor toho člověka je špatný. Měla bych se naučit akceptovat, že to, co si myslím já, nemusí být vždycky to správné.
8)jsem neprůbojná a bojím se promluvit. Dokonce mi dělá problém i v restauraci něco si objednat, protože prostě nechci MLUVIT. Nebo ve škole - učitelka se na něco ptá, já vím odpověď, řeknu jí kamarádce, ale nahlas ji neřeknu nikdy. Pár učitelů už se mě i ptalo, proč to neřeknu, když to vím (zjistili, že to vím po tom, co mě vyvolali, protože si mysleli, že bych to mohla vědět :D). Vždycky jen pokrčím rameny a radši to neřeším. Také raději občas řeknu, že "nevím", protože se bojím, že řeknu hloupost... (o to víc mě pak naštve, když jsem si tu odpověď myslela správně).
9)chodím pozdě. Vlastně neumím přijít přesně na čas. Většinou přetáhnu tak o 5 minut. Do školy často přicházím v 8.03, ale letos jsem ještě zapsaná nebyla, protože mám celkem štěstí na to přijít buď ještě před učitelem, s ním nebo těsně po tom, co on vešel do třídy a začal zrovna zapisovat :D
10)...že mi vlastně nevadí, že jsem jiná, než ostatní. I když mě občas přepadají pocity méněcennosti a připadám si, jak když sem vůbec nepatřím, tak ve skrytu duše mi to nevadí. Když vidím, jak někteří jiní lidé, dokáží být svině, tak se jen ptám:"Proč bych měla chtít být jako oni?"... Radši budu nenáviděná, než sviní. A radši budu sama sebou, než někým jiným.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Melanie Melanie | Web | 18. ledna 2013 v 19:53 | Reagovat

Kromě 4,6,8,10 to mám úplně stejně. Já jsem ale těžký extrovert, potřebuju denně alespoň 30 minut o samotě ale denně nepromluvit s někým? Umřela bych.

2 keepon keepon | Web | 22. ledna 2013 v 0:32 | Reagovat

Ve tvém článku se vidím. Bod co bod na mě přesně sedí. Vždycky jsem si myslela, že podobné věci v sedmnácti už řešit nebudu, ale... Realita je jiná.

3 Boe Boe | E-mail | Web | 4. února 2013 v 23:40 | Reagovat

je to docela zajímavé číst si něčí nedostatky. Většinou se tak dá skvěle vyvodit povaha člověka...myšlení a všechno kolem. Něco s tebou sdílím, například žárlení.. taky žárlím, děsně, ale snažím se to nedávat moc najevo. Jsi asi vážně tichá a hodně uzavřená-to třeba společné nemáme, já jsem zase docela extrovert, ráda se seznamuji s novými lidmi...jojo, je to všechno zvláštní, jak člověk vnímá své chyby a přitom s nimi nedokáže hnout, jelikož jsou hluboko v něm, vyryté napořád..

4 Kate Kate | 7. února 2013 v 15:29 | Reagovat

Teda :o kromě části o hudbě, chození pozdě a pejkařích (já nemám psa) všechno sedí i na mě! Jsem uzavřená a samotářská, neprůbojná, ve škole se skoro nikdy nehlásím, mám strach (nebo spíš stresuju se) když musím jít něco vyřizot. Neumím nikoho poslat pryč ze svýho života, odpouštím i těm, co si to nezaslouží. Taky mi vlastně nevadí, že jsem jiná, i když se někdy cítím méněcenná (hlavně kvůli tomu, že jsem introvert a bojím se problémů) ve skutečnosti bych se asi nechtěla změnit. Chtěla bych si s lidmi víc povídat, ale některý věci si raději nechávám pro sebe. Nechodím na žádný akce, pařit... upřímně, vůbec o to nestojím. Nerada trávím čas ve větší společnosti lidí. Dokonce se mi ani nikdy nechce na školní akce, výlety apod.

5 K. K. | E-mail | 26. května 2013 v 20:42 | Reagovat

Pouze bloumám a tiše si prohlížím webový svět. Lidé jsou tu poněkud zvláštní, ano, nacházejí se tu snílci, introverti a spousta dalších exemplářů, nicméně tvrdá většina je veselá, extrovertní a s chutí do života. Nenacházím osoby, které by měly povahu jako já. Lidi, kteří by pochopili moji složitou osobnost a měli by mě rádi takovou jaká ve skutečnosti jsem. Tento svět je ideální k tomu, že se můžeme schovat za různé přezdívky a v klidu psát a nevnímat své okolí. Je to už nějaký ten pátek, co jsem vlastnila nějakou stránku se svými výžblepty, ale ty časy jsou pryč. Možná, že stále ještě něco takového vlastním, jen zkrátka nechci, aby ty psychopatické žvásty kdokoliv viděl, četl, komentoval, ... Nicméně vás, Beornottobe, poznávám. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.