Únor 2013

Why am I not invisible?

28. února 2013 v 14:33 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Celý život žiji v domnění, že jsem pro okolní svět neviditelná. A jsem za to ráda, protože nesnáším, když na sebe upoutávám pozornost a nemám ráda, když na mě mluví cizí lidi. Když jdu kolem cizích lidí, můj pohled směřuje dolů a snažím se co nejvíce, aby si mě nikdo nevšimnul.
Dneska, když jsem šla se psem, jsem ale potkala 2 nějaký pány - důchodce, který jsem v životě neviděla (tak jo, možná viděla, ale ta moje nevšímavost vůči okolnímu světu tuto skutečnost asi popřela). Chtěla jsem je předejít, protože šli pomalu a mě pes vždycky strašně táhne směrem kupředu, když v tom ten jeden na mě promluvil.
"Kde jste dneska nechala toho druhýho psa?" Měla jsem sluchátka, a tak jsem jeho otázku slyšela jen tak tak. Odpověděla jsem jen "Doma." a rychle kráčela pryč. On na mě ještě něco mluvil asi, ale já ho neslyšela, protože sluchátka to jistí...Už jsem byla několikrát nařčena, že jsem hluchá no, ale to neni tim, to je SLUCHÁTKAMA, protože prostě nechci poslouchat lidi, když můžu poslouchat hudbu :D Nehledě na to, že radši přemýšlím, než mluvím a to jde líp, když na mě nemluví někdo jiný.

Just let me go!

25. února 2013 v 1:50 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Vždycky si myslím, že už je to za mnou, že už je konec všeho, ale v momentě, kdy se přes to téměř přenesu, se stane něco, co mě zase vrátí na začátek. Něco, co mi vrací všechny ty vzpomínky, myšlenky, pocity.

Na jednu stranu se potřebuju hnout dál a nebýt stále zaseklá v tomhle mrtvém bodě, který mi nic dobrého nepřináší. Na druhou stranu jsem moc velký srab na to, abych zavřela ty zadní vrátka, kterými se vždycky můžu vrátit v případě, že se mi nebude líbit ta cesta dopředu, ta po které bych se vydala, kdybych se řídila jen rozumem a neovládalo mě ještě něco jinýho. Kéž bych tak uměla číst na chvíli lidské myšlenky, abych věděla, jak na tom doopravdy jsem a co tohle všechno znamená. Kdybych si tak mohla být vším jistá...

Nedokážu ho poslat pryč...a on očividně nechce být poslán pryč. Tak se můžu nadále potýkat jen se zmatenými myšlenkami, nejistými pocity a tím, že moje srdce absolutně neposlouchá mozek. Budu si číst smsky "co ty andilku :) co delas?" a "jen tak :) jsem o tobe premejslel..." a budu se snažit věřit tomu, že nejsou upřímný ani milý, jenom proto, abych se nespálila.

Budu o všem jenom přemýšlet, ale nebudu konat, protože jsem melancholickej srab, kterej se opět radši uzavře do sebe a nechá všechno plynout, než aby něco řešil.

30 dní meme - 6.den

14. února 2013 v 13:13 | Beornottobe |  30 dní meme
6.den - napiš 30 zajímavých informací o sobě
Seznam všech témat zde
I přestože ty informace mají být ZAJÍMAVÉ, tak já jsem jedna velká nezajímavost, tudíž nic zajímavého asi nevyplodím. Smůla.
  1. Mám hrůzu z telefonování.
  2. Hraji na klavír.
  3. Miluji psy. Doma mám dva a věnuji se s nimi psím sportům.

30 dní meme - 3., 4. a 5. den

13. února 2013 v 19:23 | Beornottobe |  30 dní meme

Seznam všech témat zde

Cha. Je to snad půl roku, co jsem se naposledy zaměřila na nějaké téma z tohoto "řetězáku". Asi jsem na to nějak pozapomněla. Vím, že se každé téma má dělat jeden den a má se to dělat nějak za sebou, ale to je na mě moc složitý...nebo já jsem spíš moc líná :D A jelikož nemám k tématům na 3., 4. ani 5. den toho moc na srdci, rozhodla jsem se je dát do jednoho článku.

Breaking me down

6. února 2013 v 13:50 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Jsou fajn...Ty dny, kdy se vám vyloženě daří. Ty dny, kdy vás bolí břicho, ráno máte laboratorní práce od 7, na které se skoro nemůžete dostat, protože váš táta má zrovna NÁHRADNÍ auto, který má se sněhem očividně velký problém, máte na supla učitele, kterýho ani nemůžete cítit, dozvíte se, že zítra se budete muset dobelhat autobusem na olympiádu z českého jazyka a že tam budete asi tak o 45 minut dřív, než vlastně být máte, jelikož nic jinýho nejede, jste na všechny naštvaní a když na tu divnou náladu snažíte v průběhu dne zapomenout, tak kolem vás projede strašnou rychlostí dodávka, která na vás hodí krásnou sněhovou břečku a vy se celí mokří jen dopravíte domů a oddychnete si, že snad ty katastrofy už skončily, jelikož jste v teple domova a tady už se nic stát nemůže... To, že vám spadne kabát, který se snažíte pověsit a v jehož kapse je i telefon, jen s úsměvem přehlédnete.