Duben 2013

All my life I've been good but now...thinking what the hell?!

30. dubna 2013 v 21:43 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Být každý den v kině a připadat si jako exot, protože si vás tam určitě pamatují, když tam je všehovšudy na jednom filmu maximálně 10 lidí (a nikdo tam nebyl 3 večery po sobě + v úterý dopoledne ještě se školou jako vy s kámoškou), je vážně super. Byl tady totiž anifest, což znamenalo každý den animák v kině zdarma...tak kdo by si to nechal ujít, ještě navíc, když včera dávali Alenku v říši divů (tu s Deppem) a já ji ještě neviděla! :D Jen se divím, že tam vážně byla tak malá návštěvnost, ale nestěžuju si, to jako né, ba naopak - jedině mě to těší. Taky mě to přimnělo chtít svoje vlastní kino, protože ta moje obří televize (která mimochodem není skoro vůbec zapnutá, ale dneska to asi napravím a připojím si k ní počítač, abych si pustila film) mi prostě kino nenahradí.
A nechápu lidi, co si hrajou v kině s mobilem...vraždila bych. (ne, že bych si dneska v tom kině, jak jsme byli se školou, nevzala na chvíli kamarádovo mobil a nehrála hru, ale tak nám měli pustit něco zajímavýho a ne krátký animáky od studentů vysokejch škol, který neměly pointu...neřikám, že všechny, ale hodně jich ji fakt nemělo)

Je docela unavující, jak se ode mě očekává, že budu stále hodná holčička, která ze všech nápadů ze strany školy bude určitě nadšená a miluje školu a její akce. Upřímně - nesnáším školní akce, nesnáším lidi v té škole, nesnáším angažovat se v něčem. Jediné, co mi na škole nevadí, je ten samotný proces vzdělávání se (ale jen v některých předmětech).
A proč o tom mluvím?

I've been living my death, over and over again

27. dubna 2013 v 1:57 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Celý týden byl plný písemek a já byla ráda, když jsem se do postele dostala chvíli po půlnoci (před půlnocí se mi to snad nepovedlo, pokud to nebylo neúmyslné usnutí). Už aby to skončilo, nejhorší na tom je, že i teď o víkendu se budu muset zabývat seminárkou a ta škola mi prostě pokoj nedá...
Schytala jsem i pár horších známek, protože ne vždycky se prostě daří, ale vynahradila mi to třeba 1 ze čtvrtletky z matiky nebo ze slepý mapy ze zeměpisu, kde jsem udělala sice blbou chybu, ale uvědomila jsem si to chvíli po odevzdání a učitel byl naštěstí natolik shovívavý, že mi tu písemku ještě vrátil (a to fakt ochotně, až jsem se divila :D sice je to jeden z těch nejpohodovějších učitelů tam, ale to, že mi půjčí nazpět písemku asi po 3 minutách, kdy jsem se už dávno mohla podívat do nějakejch papírů, jsem nečekala - ne, že bych se do nějakejch papírů podívala, to zas ne), takže jsem si to opravila :D

To, že je teplo, vylákalo všechny lidi ven a já tak opět začínám čelit lidem, co mají tendenci, dělat ze sebe frajírky. Začalo to nějakýma klukama v bílý škodovce (favoritu), co na mě zatroubili a tlemili se jak malí, pokračovalo to nějakejma mladejma pánama (opět ve favoritu - to jsou nějaký prokletý auta nebo co?), který udělali skoro to samý (a to by člověk řekl, že lidem s věkem by měl přibývat i rozum...), pak přišli na řadu dva kluci kolem 19ti, kteří jeli na jednom kole (fakt inteligentní hoši) a neodpustili si na mě zařvat: "Ahooj, slečno" a nakonec to dneska završila skupinka divnejch děsivejch lidí, kteří na nás s kámoškou, kdy jsme šly ve tmě, začli mlaskat - kdybych řekla, že jsem se jich nebála, tak bych lhala, ale naštěstí jsem vyvázla bez horších následků - jen s mírným traumatem :D

If this is love I don't wanna be loved

21. dubna 2013 v 0:42 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Možná jsem šla ve čtvrtek ze cvičáku, když začala bouřka a já skončila mokrá, jako kdybych si šla zaplavat v rybníku (a mohlo být hůř, kdyby pro mě táta, když jsem byla na půli cesty, nedojel).
Možná jsem se taky dozvěděla, že nepojedu příští týden na flyballové závody, protože můj pes na to neni připraven. (měla jsem v plánu to navrhnout sama, že tam nechci jet, takže za tohle jsem i ráda..:D)
Možná jsem v pátek byla poprvé od začátku školního roku zapsaná za to, že jsem přišla pozdě, přestože pozdě chodím takřka každý den, ale jednou to přece už přijít muselo, nemůže mi to pořád procházet. A možná jsem napsala úplně špatně písemku na slovíčka z němčiny, protože to byla nečekaná písemka.
Možná jsem dneska šlápla do louže a měla jsem bažinu v botě. A možná mě celý dnešní ráno, kdy jsem byla na agility závodech, bolelo břicho.
Možná mám vážně nějak úplně vyplý emoce a možná proto mi je líp. Ale možná se bojim, že se zase jednou zapnou...

Ale teď je mi to jedno.

I thought that it was real.

17. dubna 2013 v 17:37 | Beornottobe |  OSTATNÍ
  • často teď nic necítím a jen uvažuju, jestli je to lepší, než to období, co bylo předtim nebo ne...na jednu stranu je to fakt uklidňující, když vás už dva tejdny nic nenutí pořád brečet, ale na druhou stranu, je to takový prázdný, jako kdybych byla bez srdce, bez emocí, prostě robot... třeba je to přechodná fáze k tomu být happy dýl než hodinu denně...
  • zas po sto letech jsem něco upekla...sice asi jen proto, že jsem se chtěla vyhnout psaní seminárky, a tak jsem si našla jinou činnost, ale co...snaha se cení!
  • dostala jsem historicky první 4 z dikátu (to, že 4 je nejlepší známka ve třídě, protože si na nás češtinářka vymyslela samý chuťovky, je taky fajn...)
  • jelikož jsem si potřebovala přečíst něco na oddych, začla jsem číst 50 odstínů šedi...docela se u toho chlámu smíchy, je to strašná konina, ale aspoň je to čtivý, takže už jsem na 130 stránce z 350 (čtu to v pdfku), ničeho inteligentního se sice v týhle knize nedočkám, ale aspoň se zasměju a můžu si klepat na čelo, jak někdo může furt dokola používat slovní spojení "vnitřní bohyně" a nemyslet to s humorem, nýbrž vážně...

Nothing good can last.

15. dubna 2013 v 11:58 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Je fajn odjet pryč, nechat všechny myšlenky na jednom místě a užívat si času stráveného úplně někde jinde. Od pátku do nedělního večera jsem byla v jižních Čechách na soustředění, u hranic s Rakouskem, s lidma z flyballu. Byli jsme v penzionu, kolem kterého byly všude jen louky, lesy, žádné domy...Byla to nádhera. Potřebovala bych takhle někam vypadnout častěji.

Sice můj pes byl na zabití, ale místo toho, abych se dočkala řečí typu "Měla bys to vzdát, s tvym psem to nemá cenu", tak jsem slyšela jen "Obdivuju tvojí trpělivost, to chce čas, vydrž" :) Pejskaři jsou v tomhle ohledu úžasný lidi. Taky už si všimli, že skoro nemluvim a berou to jako normální...nebo možná neberou, ale to je fuk :D Ale když mně to prostě občas přijde zbytečný... to mluvení. A navíc mě víc baví poslouchat, než mluvit.

30 dní meme - 10. den

10. dubna 2013 v 15:18 | Beornottobe |  30 dní meme
Seznam všech témat zde

10. den - popiš svou první lásku a první polibek

Rozhodně bych svůj "zážitek" nenazvala LÁSKOU... to, že bych někoho "milovala" se fakt nekonalo a asi nikdy konat nebude... je to navíc strašně silný slovo, to odmítám používat. Ani jsem s nikym neměla vztah. Takže prostě popíšu to, jak jsem potkala toho, s kym se konal ten první (a poslední) polibek (nevim proč, ale děsně nesnášim slovo "polibek"), ale nebudu nějak popisovat, jak to probíhalo dál, toho si ten, kdo čte můj blog dýl, užil až dost... :D

30 dní meme - 7., 8., 9. den

7. dubna 2013 v 13:13 | Beornottobe |  30 dní meme
Seznam všech témat zde

Opět spojuju témata, nemaj bejt tak neepický totiž. Nebo já nemám bejt tak líná se k nim víc vyjadřovat - taky možnost, ale to první je pravděpodobnější.

7. den - tvé znamení horoskopu a jak si myslíš, že to na tebe sedí
Narodila jsem se ve znamení lva. Mám prej bejt velkorysá, milovat bohatství, pozornost, mám chtít bejt uznávaná a vůbec podobný extrovertní věci... nesedí na mě absolutně nic, jsem pravej opak toho. Další z důvodů, proč nikdy nebudu věřit horoskopům.

8. den - chvíle, kdy ses cítil/a nejspokojenější se svým životem
Tak ta byla asi v roce 2006, v červnu - sedmnáctého. Když škemráte celý život o čtyřnohého kamaráda a neustále se potýkáte s odpověďmi typu: "NE.", "A kdo by se o něj jako staral?", "Až budeš starší, tak si těch psů kup třeba sto", tak potom se stane den, kdy si konečně jdete pro toho svého prvního psa, tím nejšťastnějším ve vašem životě. Je šílený, že už to bude 7 let, připadá mi to jako včera. Jsem našim neskutečně vděčná za tu možnost mít psa (od r. 2010 dva psy).

9. den - jaká doufáš, že bude tvá budoucnost
Dobrá, jenom dobrá :D Ne, to už tady bylo ale ... něco ve smyslu, jak bys chtěla, aby tvůj život vypadal za 10 let. Tohle mi přijde jako to stejný a nevim, co jinýho bych k tomu řekla. Prostě v tom nemám pořádně jasno. Ale kdybych si fakt mohla vybrat, tak bych se přestěhovala do Kanady, Norska nebo na Island a jezdila bych třeba každej měsíc svym soukromym letadlem navštěvovat rodiče :DD (to soukromý letadlo je tam nesmírně DŮLEŽITÝ). Svatbu ani děti nechci, je to děsivý. Možná to vypadá, že jsem materialista, ale to tak není, mám radši svojí rodinu než materiální věci a kdo by taky neměl? Ale nechci si zakládat vlastní rodinu...je fajn, když vás má někdo rád a tak, ale víc mě to asi děsí, takže svatbu vynechám, bydlení s někym taky, maximálně si najdu nějakýho chlapa, se kterym se budu vídat jednou tejdně, takže si nebudeme moct lézt na nervy a všichni budou spokojený :D ..ale to neni nutný :D
A taky chci několik psů, aspoň 3 (nebo i dva by stačili) a bydlet v domku se zahradou a mít auto (když už jsme u těch materiálních věcí) :D

And now that pain makes sense to me.

6. dubna 2013 v 0:56 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Z nějakýho důvodu se cítím poslední dva týdny strašně fajn. Jako kdybych najednou vypnula všechny emoce, jako kdyby se vrátilo moje staré, nedepresivní "já", které nic neřeší a které není protivné na všechny, co na něj promluví. Neříkám, že taky nemá náladový chvilky, ale nedává je tolik najevo. A taky i docela komunikuje s nejbližšíma lidma.

Začala jsem si pouštět starý písničky v mobilu, který jsem neslyšela strašně dlouho, přečetla jsem už 3 knížky za tenhle týden a teď čtu další...a je to strašně fajn. Je to víc než fajn. Je to svým způsobem strašně osvobozující. Mám konečně pocit, že dělám něco užitečnýho, i když je to jen čtení. Nechápu, jak jsem mohla vydržet od září (s výjimkou vánočních prázdnin) bez čtení.

Už se nelituju, už nemám chuť celou sobotu proležet v posteli a zírat do stropu. Nechtěla jsem si připustit, že jsem měla vážně depresi a ne jen tak obyčejnou depku, ale když jsem si četla definice na netu, jak člověka přestanou bavit věci, co dělal dřív, jak má chuť jen ležet, jak je ze všeho strašně vyčerpanej, tak mě asi nějaká ta deprese měla v hrsti a nechtěla mě pustit. A trvalo to strašně dlouho. Budu to třeba svádět na zimu (i když jí mám ráda, fakt moc ráda..., ale musim to na něco svést, protože si nechci připustit pravý důvod).