A proti proudu veslovat se namáhaj...

22. května 2013 v 15:15 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Nikdy se mi nepodařilo tak rychle vstát z postele a dorazit do školy jako právě dneska. Paradoxem zůstává, že budík jsem měla nastavenej o půl hodiny dříve než normálně (tedy na půl 7), abych si ještě mohla zopakovat zeměpis...nějakym záhadnym způsobem jsem neslyšela ani jedno zazvonění z těch minimálně 20 (protože mám nastavený 3 budíky a ty se ještě maj opakovat), navíc se mi zdál strašně živej sen, kterej asi nechtěl, abych šla do školy a držel mě ve svých spárech! Občas se vážně divím, jaké hlouposti se mi zdají - jak se dokáže spojit dvacet různých věcí, co se udávají ve vašem životě, v jeden jedinej bláznivej sen...

Moje oči se otevřely přesně v 7.45 a při zjištění, kolik to vlastně je, jsem se zmohla jen na jednu krásnou nadávku a začla jsem pospíchat s myšlenkou, že to stejně v životě nemůžu stihnout. Ale opak je pravdou a mně se nějakym záhadnym způsobem podařilo v 7.50 opustit dům a dorazit do třídy jen pár minut (snad 3?) po zvonění. Učitel si před třídou ještě povídal s jinym učitelem, takže pohodička! :D A z tý písemky jsem, i přesto, že jsem si to celý přečíst nestihla, dostala za 1, tudíž alespoň chvíli za dnešek jsem mohla být spokojena.


Zbytek dne se strašně táhl, já byla strašně protivná, nemluvila jsem s nikym, neměla jsem na to náladu. Nevím, čím to je. Prostě mám občas (vážně, jenom občas, jsi si jistá, že to není až přehnaně často?!) takový ty chvíle, kdy chci od sebe všechny jenom odhánět, kdy nedokážu přijmout to, že se mám s někym bavit. Kdy chci být jen sama, ve svých myšlenkách, bez mluvení...moje mysl mele dvacet tisíc věcí najednou, ale z mé pusy nevyjde jediné slovo a když už musím něco říct, řeknu to s tak neskutečným odporem...
Mám takovej dojem, že tímhle chováním rychle ztratím přátele, že tímhle chováním strašně ubližuju rodičům, že se chovám přehnaně sobecky. Máma to vidí, neustále se mě ptá, proč jsem tak naštvaná, tak protivná, tak bez nálady (nebo spíš tak NÁLADOVÁ). Ale mně moje problémy nepřijdou důležitý a nechci s nima zatěžovat ostatní. Na světě jsou mnohem důležitější věci a starosti, tak proč by někoho mělo zajímat, proč mám blbou náladu a proč jsem tak neskutečně otravně nekomunikativní imbecil bez špetky empatie, kterej každýho svym chováním odhání.

Mám chuť vypadnout na nějaký jiný místo, někam hrozně moc daleko! Utýct všemu...

V pondělí jsem se od jedný kámošky dozvěděla pár hezkejch věcí o tom týpkovi, kterýho čirou náhodou ta kámoška zná (kvůli tomu, že on se baví s tim přítelem jiný kámošky, long story..:D) a kvůli kterýmu jsem se užírala a všechno mi to teď přijde strašně vtipný a hlavně ABSURDNÍ :D Hlavně si uvědomuju, že jsem všechny ty věci viděla i sama, jenom jsem se je snažila přehlídnout, snažila jsem si to všechno idealizovat, ve všem vidět jenom to dobrý a všechny ty otravný věci, co mě tak štvali, jsem přehlížela. A že jich bylo mnohem, mnohem víc, než těch dobrejch věcí. Vlastně to byla většina.
Ale chybama se člověk učí. Asi se budu muset učit ještě hodně dlouho, než přestanu neustále dělat ty stejný chyby...

Už příští týden budu na Green Day. Těšim se moc, moc, moc, mooooc...

Jinak ten titulek článku je z týhle písničky:
Nikdy bych nevěřila, že si oblíbim českou kapelu :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nausy Nausy | E-mail | Web | 22. května 2013 v 19:45 | Reagovat

Takové parádní zaspání se mi podařilo na základce. Odpadla nám první hodina a tak já si spala ráno v klidu, dokud mě kamarádka nevzbudila voláním v 8:45 jestli jdu školy, nebo ne :D nevím, jak se mi to podařilo, ale v 8:55 jsem už seděla v lavici. Sice zpocená od běhu do školy, ale seděla jsem tam!
Na moji náladovost si okolí už zvyklo. Nemělo na výběr :)

2 Kate Kate | Web | 22. května 2013 v 22:28 | Reagovat

Nejdřív k filmu: Jsem ráda, že se ti líbil. U scény, kdy ukazovala mámě knihu jsem brečela. To jak umřel Taylor bylo taky hodně smutný. Jo, řekla bych, že Anna byla odvážná - určitě pro ni nebylo lehký, máma na ni za to byla naštvaná fakt hodně. Mám pocit, že se k jejich mámě přistupovalo jako k trochu negativní (to je možná silné slovo, snažím se říct, že nebyla vyloženě kladná) postavě (...že na Kate moc lpí a upřednostňuje ji na úkor Anny), ale já jsem si ji oblíbila. Vlastně se kvůli své dceři vzdala svého života a všechno jí podřídila, takže manžela a Annu odsunula na vedlejší kolej. Asi to tak není dobře, ale já bych jí to nevyčítala, protože toho pro ni dělala tolik (měla pocit, že musí) a milovala ji, nezvládala se chovat stejně k Anně a dělat jiný věci.. myslím, že to po ní nikdo ani nemohl chtít. Samozřejmě nebylo dobře, když chtěla, aby Anna podstupovala ty zákroky proti své vůli. V tomhle byla zaujatá. Ale stejně jsem ji měla ráda. Myslím, že matka viděla věci z pohledu Kate (to, co je pro Kate nejlepší) a pořád se s snažila bojovat s její nemocí, proto po Anně chtěla ledvinu za každou cenu. Chtěla zachránit svou milovanou holčičku, možná také proto, že Katin život se pro ni stala smyslem života (vlastně nedělala nic jiného, než se starala a pomáhala Kate) a neuměla si představit, že o ni (a tedy smysl života) přijde. Šla by přes mrtvoly, aby svou dceru zachránila. A to je svým způsobem obdivuhodné, i když to třeba není správné. Na místě starší dcery bych za to, že se tak moc snaží a bojuje, byla ráda. Nakonec si myslím, že to vůbec nebyla špatná matka. Ale zdá se mi, že z filmu vyzněl opak... (vyzdvihli její chyby) jakoby ta matka nikdy nebyla dost dobrá, at dělá co dělá. - To bylo dobře vidět ve scéně, kdy otec vzal Kate na pláž a matka brečela a křičela, že Kate musí zůstat v nemocnici... matka z toho vyšla jako ta špatná, přestože to vlastně myslela dobře. Ale, jak už jsem psala, byla to moje oblíbená postava.

A ted k článku:
Teda, jsi fakt rychlá. Ano, to znám, naše "hádky" s rodiči se nejčastěji týkají toho, proč jsem protivná/ječím/se tak tvářím/křičím (někdy si ani neuvědomím jakým tonem odpovídám, ale oni to pak začnou rozebírat) Přestaň si myslet, že tvoje problémy nejsou důležitý. Já mám plnou hlavu myšlenek, ale když s někým mluvím, tak má strach, že si nebudeme mít co říct. Taky se mi někdy nechce mluvit (třeba někdy ve škole s lidma, se kterýma sedím u oběda, nepromluvím ani slovo) ale většinou jde spíš o to, že nemám co říct a o věcech, o kterých mám co říct, mluvit nechci (třeba proto, že je to moc osobní).
Nikdy si nemysli, že tvoje problémy nejsou důležitý. Jsou důležitý. Nepíšu to jen tak. Fakt, že má někdo větší problémy než ty, nedělá tvoje problémy méně skutečný/bolestivý/vážný. Jestli tě něco trápí, pak to je důležitý...i kdyby šlo třeba "jen" o to, že ses s někým pohádala. Přece se nezačneš automaticky cítit líp, jen proto, že někdo v Africe má větší problémy. Ty máš svůj život a je důležité jak se cítíš. Jestli existuje něco, kvůli čemu se cítíš špatně, pak to je důležitý. Nebrali by to jako zatěžování. Jsem si jistá, že by je tvoje problémy upřímně zajímaly. Přátelé ti chtějí pomoct a poradit. Jestli jim o svých problémech chceš říct, jestli se chceš svěřit, tak to udělej. Pokud se svěřit nechceš (z nějakého jiného důvodu, než je pocit, že bys je obtěžovala) tak se jim nesvěřuj. Ale myslím, že promluvit si s přáteli by ti pomohlo, aspoň tak, že by tě vyslechli, přestože třeba nebudou vědět jak ti pomoci. Ale přátelům na tobě záleží, chtějí znát důvod proč jsi nešťastná. Určitě jim připadat hloupej ani nedůležitej, protože není.

Nedůležitý dodatky: 1) Nechtělo se mi psát smajlíky. 2) Omlouvám se za spoustu dlouhých a složitých a nepřehledných souvětí. Vážně, měla bych s tím stylem psaní něco dělat :D 3) Bude to asi "trochu" delší komentář :D

3 Kate Kate | 22. května 2013 v 22:29 | Reagovat

[2]: Neee :D to je ještě delší než jsem čekala :DDD

4 Kate Kate | 24. května 2013 v 17:18 | Reagovat

Jé, to je milý :)) jsem ráda, když tě moje komentáře potěší :) mě ty tvoje taky :3
ok, jen jsem na sebe nechtěla zbytečně upoutávat pozornost :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.