And I don't think that my heart could take much more

9. května 2013 v 20:47 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Jsou chvíle, kdy chcete skočit z okna. Třeba při hodině fyziky, kde jedna minuta trvá věčnost. Nebo v momentě, kdy vám učitelka oznámí, že jste jedna ze 4, která musí napsat článek do městských novin o tom, jak naší školu navštívili pamětníci a vy si uvědomíte, že si z toho dne vůbec nic nepamatujete, protože jste byli hlavou v oblacích. V těchto chvílích se jen můžete ptát: "Proč já? Co je na mě tak zvláštního? Co jsem zas udělala?"

Jsou chvíle, kdy podlehnete náhlému zatmění mozku, uděláte něco, co zrovna chcete a pak, když neni reakce na vaší akci taková, jakou jste očekávali, tak vás štve, že jste vůbec něco udělali...a to i přesto, že v tu chvíli jste to zrovna udělat chtěli. Řeknete si: "Jo, chtěla jsem to udělat...Ale stálo mi to za to?"


Nesnáším, když nevím, co si někdo o něčem myslí, když jsem v nejistotě. Když nemám všechno uzavřený, tak jak bych chtěla. Když napíšu někomu smsku a odpovědi se mi dostane až 16 hodin po odeslání. To čekání na to, když se chcete dozvědět zrovna něco, co vás tíží už dýl, něco, co by vám potencionálně mohlo vyřešit celou situaci, ve které se nacházíte. A kdyby ta odpověď nepřišla vůbec, tak si připadáte, jak když se vtíráte a strašně to sráží sebevědomí. Nevíte, co si myslí ten na druhé straně, jak to všechno vnímá. Přejete si mít schopnost číst myšlenky cizích lidí, abyste se dozvěděli, co si myslí, co k vám cítí, jak vás vnímají, jak vás berou...

Jsou chvíle, kdy si přejete vrátit minulost. Udělat jednu věc jinak. A pak jsou chvíle, kdy si řeknete, že byste to vlastně jinak neudělali, protože takhle to má být a stálo to za to. Díky všem těm chvílím z minulosti je z vás totiž teď právě ten člověk, kterým jste. Nezáleží na tom, kolik jste díky malým chybám, ať už vašich nebo jejich, ztratili přátel. Nezáleží ani na tom, kolik slz vám jedno jediné rozhodnutí mohlo přinést. Záleží na tom, co je teď a tady. Všechno nás někam posune, zanechá v nás něco. Jedna jediná vteřina může změnit celou naší budoucnost.

Jsou chvíle, kdy se vám všechno rozpadá pod rukama. Kdy si přijdete tak, že už nic nezvládnete. Kdy máte chuť jen ležet v posteli a nechat slzy téct po tváři.

Ale jsou tady i chvíle, kdy stojí za to žít. A na ty se vyplatí čekat. Hlavní je to nevzdat...a věřit tomu, že všechny ty chvíle přijdou. Musíte jim ale pomoct. Protože čas plyne rychle, hodně rychle a vy nemůžete strávit celý život jen čekáním na štěstí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ghloeé Ghloeé | E-mail | Web | 9. května 2013 v 22:42 | Reagovat

Také nesnáším, když někomu napíšu smsku, a poté na její odpověď čekám několik hodin. A také si nevím co si mám myslet. Na př. řeknu něco svému příteli a on mii v té chvíli řekne že teď nemůže. V tom si připadám jak největší vtěrka.
Ano, občas myslím na to, jak bych vrátila čas, a vše udělala jinak, potom si řeknu, že je vše vlastně jak má být.
Mezi mé motto patří věřit si a bojovat až do posledního dechu!

2 Ghloeé Ghloeé | E-mail | Web | 9. května 2013 v 22:42 | Reagovat

Ps. Moc pěkný smysluplný článek. Povedl se Ti. Nejsem tu na posled!

3 Kate Kate | Web | 10. května 2013 v 19:49 | Reagovat

Přesně, hodiny fyziky :X u mě i chemie a matiky :X jsou nekonečný. V matice pořád se spolužákem kontrolujeme, za kolik minut už KONEČNĚ bude zvonit... nedá se :/
Vím jak to myslíš se "zatměním mozku". Po pár takových zkušenostech (kdy jsem toho potom litovala) se snažím vždycky si dobře promyslet, jestli něco chci udělat nebo ne, někdy mám pocit, že věci řeším až moc...navíc jsem strašně nerozhodná.

Kdysi jsem si taky přála umět číst lidem myšlenky, ale teď už o to ani nestojím. U většiny lidí tuším, co si o mě myslí. Někdy (když mám pocit, že si o mě myslí něco špatnýho) by bylo fajn přesvědčit se čtením myšlenek o opaku. Ale v některých přáídavech by čtení myšlenek mohlo být bolestivý. Musíš prostě doufat, že si o tobě lidi, co tě mají rádi (přátelé třeba) celkově nemyslí nic špatného, protože si to nejspíš vážně nemyslí. Někdy lidi třeba naštveš (něčím co uděláš) a pomyslí si o tobě něco hnusnýho, ale celkově tě mají rádi a myslí si o tobě pěkný věci :) Jsou to přece přátelé - mají tě přese všechno rádi (nebo by to tak alespoň mělo být, pokud jsou to přátelé) :) Možná, kdybys četla jejich myšlenky v té chvíli, kdy jsi je třeba naštvala, tak by ti to ublížilo... možná byste se kvůli tomu pohádali a přestali bavit. Ty by jsi se už nedověděla, že ve skutečnosti tě mají rádi a myslí si o tobě spoustu hezkých věcí. Taková menší úvaha, no)

Nejistota - takovej ten hnusnej pocit v břiše, kterej tě pomalu zabíjí zevnitř a ty s tím nemůžeš nic udělat :/ dokud neodstraníš příčinu, tak ten pocit neodejde anebo se pořád vrací.

Miluju třetí odstavec od konce :3 přesně jsi to vystihla, nemám co dodat.

Jojo, chvíle kdy stojí za to žít opravdu existují. Chvíle, kdy jsi tak šťastná, že chceš obejmout celej svět a nadšeně poskakovat po místnosti (...fajn to asi dělám jen já:D)

Viděla jsem Now is good :') Úžasný film. Taky jsem brečela, hlavně na konci (část, kdy se dozvěděla, že jí zbývá jen pár dní.. neuvidí dítě kamarádky.. šla domů - zničila si pokoj a potom za ní přišel táta) a když umírala (jak jí sestra říkala, jak to bude probíhat a loučila se s ní rodina), celkově to byl hodně dojemný film. Moc hezký bylo, jak Adam popsal město.
Celkově mi Tessa přišla silná, i když o sobě tvrdila opak. To jak dokázala žít a plnit věci na seznamu je prostě obdivuhodn :') Navíc měla perfektního tátu. Její matka mi byla nesympatická, myslím, že se měla o Tessu víc zajímat.

4 J@ckie J@ckie | Web | 11. května 2013 v 11:05 | Reagovat

tak.. ty pamětníky ber s humorem, něco si vymyslíš:D ..
ale jinak.. nevím.. za svůj život jsem udělala hodně chyb, ale všechny mě posunuly, v žádným případě bych nic nevrátila a ničeho nelituju.
na to mám život moc ráda.:)

5 J@ckie J@ckie | Web | 11. května 2013 v 16:00 | Reagovat

neboj, já psům taky docela rozumím a to, že malá už se mnou chodí na cvičák na socializaci neznamená, že ji denně na placu driluju tři hodiny:D
ale díky za dobře míněnou radu:)

6 J@ckie J@ckie | Web | 11. května 2013 v 21:24 | Reagovat

tak.. možná jsem na tebe vyjela moc prudce, se kdyžtak omlouvám;D
néé, díky za schválení práce s kníračkou, myslím, že nám to klape:)
jop, ta knížka je super!

7 Kate Kate | Web | 11. května 2013 v 21:54 | Reagovat

Jo, myslíš si kolik neuplynulo času a pak zjistíš, že to byly jen dvě minuty :D

To je fakt, když vůbec netušíš co si ten člověk myslí, tak by bylo dobrý to takhle zjistit :)

Jsem ráda, že nejsem sama :D :)

Jojo až se k tomu filmu dostaneš, tak napiš :)

Btw: Už jsem začala psát seznam, ale moc toho zatím nemám.

8 Nausy Nausy | Web | 12. května 2013 v 21:40 | Reagovat

Vystihla jsi to krásně :)
Já se naučila trpělivosti díky kamarádovi, kterému občas i pár dní, než odepíše zpátky :) Pravda, občas když potřebuju na něco znám rychle odpověď, tak mě trochu štve.
A to jsi nebyla na laborkách fyziky u nás.  Dvouhodinovka a sekunda trvá věčnost. Tam člověk fakt neví, co dělat, aby neusnul a jen hypnotizuje hodiny.
Článek do novin na tohle téma bych psát nechtěla. Bohatě mi stačilo, že jsem právě dokončila esej na ájinu o naší škole, fujky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.