Get out of my head!

18. května 2013 v 0:48 | Beornottobe |  OSTATNÍ
Ačkoliv většinou vynechávám akce ve městě, na letošní Majáles jsem se vydala. A jsem ráda, že jsem to udělala. I když to zakončení, kterého se mi dostalo, stálo za hovno. Doslova. Neumim to vyjádřit slušně, ale k tomu se dostanu...

S V. jsme tam dorazily asi kolem čtvrt na 7, šly jsme pozdravit kámošky a pak od půl 7 tam hrála jedna kapela, která byla strašně fajn, takže jsme stály u pódia a užívaly si rocku. Původně jsme si teda sedly na trávu, ale v momentě, kdy tam dorazil nějaký děsně sjetý hoch, ze kterého šla fakt hrůza, jaký měl nepřítomný výraz, jsme se rozhodly, že bude lepší, když si postojíme u toho podia...

Pak dorazila ještě jedna kámoška, která tam po celou dobu byla s námi. Většinou jsme se tam jen tak poflakovaly a když zrovna hrála nějaká kapela, tak jsme tam před podiem poslouchaly, protože všechno byl rock a to my můůžem! :) Hlavně ta kapela, která hrála od půl 9 byla naprosto boží. Pak se tam taky rvali nějací chlapi, že ty lidi kolem podia úplně rozehnali, protože se všichni báli, že dostanou taky do držky, že jo :D Zkrátka až někdy do třičtvrtě na 10 jsem si to fakt užívala.


Pak můj pohled spočinul na něčem (někom!), co jsem fakt potřebovat neviděla. Stál tam M. ... já vám nevim, ale zdá se mi, že Bůh mě prostě chce za každou cenu potrestat, že mi ho neustále posílá do cesty, když už si myslím, že jsem se přes něj dostala. Posílá mi ho tam a ukazuje mi, že jsem se přes to nedostala ani zdaleka a že mě to stále bude srážet do kolen.. Posílá mi ho tam, kde bych ho vůbec nečekala. Tam, kde prostě BÝT NEMÁ. Bavil se s přítelem mý spolužačky...ach, svět je fakt malej. Kouknul se na mě párkrát, ale neřek ani blbý "čau". Jako což o to, já dělala, že ho nevidim, protože to prostě nezvládám, JÁ JSEM SRAB, ale přijde mi, že takovej sebevědomej a ukecanej chlap prostě neni srab na to, aby pozdravil...jen to asi udělat nechce. A to kurevsky bolí. Z mojí strany je to daný povahou, z jeho strany podělanym velkym egem.

Jak je možný, že se z někoho s kým jste si skoro denně smskovali, s kým jste chodili ven, s kým jste se drželi za ruku, s
kým jste se objímali stane zase někdo, koho maximálně pozdravíte na ulici (a to jenom občas)? Jak je možný, že se vrátíte zase do fáze, která trvala před tím, než jste měli jeho telefonní číslo? Nebo dokonce předtím, než jste ho znali? Jak je možný, že i po třech měsících absolutně bez kontaktu, vás to stále deptá? Že nedokážete zapomenout? A jak je možný, že on tak snadno zapomenul? JAK TO SAKRA DĚLÁ, že to dokáže všechno hodit za hlavu? Chci to taky umět. Strašně moc to chci...a nevím jak. Bolí to. Fakt moc, nevim jak tu bolest vymazat, snažim se o to už moc dlouho...Přijde mi, že jsem zmražená v jednom místě, ze kterýho se v životě nepohnu dál. Nikdy jsem takový pocity nezažila. Nechci je mít, chci je vymazat, chci vymazat tu zatracenou bolest!

(A viděla jsem ho i ve středu, na ulici...Když jdu kolem něj, srdce se mi rozbuší nehoráznym způsobem, že je mi i zatěžko říct i právě to AHOJ a doluju to ze sebe se snahou, aby se mi neroztřepal hlas... Něco uvnitř mě chce bejt s nim, strašně moc. Ale já to nechci, vážně ne, já bych to nezvládla, já nejsem připravená. A on to už taky určitě nechce. On to chtěl, dřív, já to nedokázala... A teď už je stejně pozdě.)

Po ohňostroji, ještě jedný kapele a ohnivý show jsme se vydaly domů. Cestou z Majálesu jsem měla dobrou náladu, vážně moc, smála jsem se každý kravině, přišlo mi, že mi snad dali něco do toho čaje, co jsem si koupila, protože jsem se smála a měla jsem i chvílema strašný halucinace...Zkrátka děsně dobrá nálada, která ale bohužel netrvala dlouho. Možná to byla jen předzvěst toho, že se sesypu, možná ta dobrá nálada jen chtěla udusit to zoufalství, co se dralo neskutečnou rychlosí na povrch. Dobrá nálada prostě netrvá...

Pak jsme si totiž chvíli s V. sedly na zídku, nějak jsme si povídaly a pak na mě dolehla neskutečná depka, jak jsem si
přehrávala všechny ty věci s M. a jak pak ona začala mluvit ještě o tom, jak se ona přestala bavit se svojí nejlepší kámoškou a jaký jsou lidi a jakej je život, tak jsem myslela, že se rozsypu na milion malejch kousíčků. Tak moc jsem si chtěla jenom sednout někam do rohu a brečet, na nic jinýho jsem nedokázala v tu chvíli myslet. Slzy mi tekly a byla jsem v úplnym hajzlu. Nechtěla jsem brečet, aby to viděla V., ale nešlo to...musela jsem. Snažím se nebrečet i teď, ale nejde to. Proč je život tak zatraceně těžkej? Proč lidi dokážou tak jednoduše ubližovat? Proč mě tak dokáže ničit jeden jedinej zku*venej člověk? Proč jsem ho musela potkat? PROČ, PROČ, PROČ? Proč jsem tak slabá...
A proč jsem tak hnusná na lidi, co mě chtěj utěšovat...? Promiň, mami. Já ti to prostě jenom nedokážu říct.

Taky jsem zjistila, že jsem na tom Majálesu ztratila 100Kč...fakt paráda. :/






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caty Caty | 18. května 2013 v 11:02 | Reagovat

achjoo..Veru.já bych ti straašně ráda nějak pomohla,nějak poradila,řekla něco co by tě nějakym způsobem povzbudilo..to víš,ale já stále nevim jak.když on se furt někde objevuje a furt je ta tvoje bolest větší a větší,i když by měla bejt menší,kdyby to bylo logicky..nevidíš ho,nepíšeš si s nim,nemluvíš s nim=menší bolest,že by to odezněl...ale PROČ to tak sakra neni?..
je to začarovanej kruh.
ale aspoň sis,sice jen chvilku,ale přece chvilku užívala skvělý hudby a prostě života,vypustila si všechny starosti..to se taky přece počítá:)

2 Beornottobe Beornottobe | 18. května 2013 v 12:48 | Reagovat

[1]: já vím a jsem ti moc vděčná za všechno :) mě ten komentář normálně dojal :D :) Ono je to fajn, když ho nevidim, ale pak mi stačí zahlídnout ho takhle jako na tom Majálesu, kde jsem prostě seděla dýl jak čtvrt hodiny kousek od něj a všechno se zas vrátí podivně na začátek...je to fakt začarovanej kruh...
Já vím, že pak vypadám jako hysterka, jako podivná puberťačka, ale já prostě nevím, jak zastavit ty pocity, co mám...
Jo, musim myslet na tu skvělou hudbu a jak to bylo super před tím :))

3 Caty Caty | Web | 19. května 2013 v 13:29 | Reagovat

[2]: jéje,tak to jsem nechtěla,aby tě dojímal:D:)
no jo,co oči nevidí,to srdce nebolí.je to tak nějak pravda :D
tož pocity se zastavit nedaj.PRÁVĚŽE NE.

4 Nausy Nausy | E-mail | Web | 19. května 2013 v 20:20 | Reagovat

S chlapy je to těžké :) Já jsem třeba teďka v podstatě zamilovaná do dvou. A opravdu neskutečně mě to užírá, že jednomu ubližuju tím, že toužím po druhém a zase si nejsem jistá, zda mám zahodit několikaletý vztah a... jsem z toho na prášky. Doufala jsem, že to je jen povrchová zamilovanost, že to přejde. Opak je pravdou.
Já si řekla, že na Majáles půjdu, až tam budou hrát minimálně 4 skupiny, které poslouchám :D
Jaj, ta stovka naštve...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.